Z VRCHOLU DOLŮ

 Typické příznaky postotalitní generace

Prvním důležitým aspektem, který potřebujeme vzít na vědomí a z něj vycházet, je skutečnost, že generace těch, kteří nyní dovršují důchodový věk, prožila asi 2/ 3 svého aktivního života v totalitním komunistickém systému. Potřebujeme si uvědomit, že ovzduší společnosti se  vždy odrazí i v církvi, i když tomu je tak  s určitým časovým posunem.  Tento fenomém je nutné uvést. Jistěže zde bude spousta společných příznaků mezi lidmi ze sekulárního prostředí a církve. Tyto rozdíly však nebudou předmětem našeho zkoumání, i když by jistě stálo za to se tímto zabývat.

Anti – materialismus

Především tato starší generace je stále v zajetí chybných strategií. V mladším věku byli tito lidé vyučováni o důležitosti rozdělení oblasti života na svaté a sekulární nebo profánní.  Jako by Bůh jevil zájem o vše, co je duchovní. O jiné oblasti, jako je běžný život, práce, kultura, sport, škola, rekreační aktivity zájem nejeví.

     "Tento anti – materialismus pramení z Augustinova řeckého důrazu na nadřazenost věcí ducha nad hmotným světem. Tento světonázor vnímá práci jako břemeno, zatímco rozjímání považuje za činnost vznešenější.“[1]

      Zde můžeme spatřit opak oproti protestantské etice, která tvrdila, že: „každá legitimně konaná práce je svatá. Tím se vymezila vůči odvěké katolické dichotomii mezi posvátnými a profánními aktivitami. Podle Lutera každý úkol je závažným, neboť se stává možností Boží oslavy.“[2]

     Tato filosofie rozdělení života na sféru víry a světa byla umocňována ovzduším totalitního systému. Bohoslužebný život byl prožíván především za zdmi sborů a chrámů. Víra měla být pouze skrytou osobní záležitostí jedinců nebo měla být zcela vymýcena. Žel, že tato zákeřná a falešná filozofie měla veliký vliv na církev a lidé neutvrzení ve vztahu s Bohem ji podlehli. Zvykli si, rezignovali, stáhli se do ústraní. Ztratili se z dosahu církve ve spárech materialismu, zápasu o holou existenci, strachu a lhostejnosti. Mnozí lidé se z této letargie a rozpolcenosti nevzpamatovali navzdory nádhernému závanu svobody v devadesátých letech minulého století. Je téměř jisté, že právě tehdy aktivní generace, téměř střední,  byla nejvíc zasažena duchem doby a utrpěla. Veliká očekávání duchovního probuzení musela být zmírněna. Mnohé křesťanské sbory musely radikálně změnit své postoje a strategie misijní práce a díky Pánu Bohu i moudrým, zralým vedením těchto sborů, byla církev na mnoha místech utvrzena, posilněna, získala znovu své poslání. Také díky těm lidem, kteří v těžkém období nepodlehli pokušení doby, stáli věrně při Bohu a někdy také platili za věrnost obětí života v různých oblastech.

      Ten postoj ke světským oblastem života, nevýjimaje zaměstnání, má nedozírné následky a působí deformaci myšlení, z jehož objetí se již mnozí lidé neuvolní do konce života. V tomto myšlení je důležité to, co má bohoslužebný, svatostný  charakter.  Existuje zde nebezpečí všeobecného životního stylu křesťanů, který vede k přepracovanosti, nedostatku času k oblastem „neslužebním, méně důležitým, světským. Střední generace v naší zemi a sborech neklade tak velký důraz na budování přátelských vztahů,  na obyčejné „profánní sféry“ běžného života. Nemají tam téměř žádné přátelé. Ty si našli ve sboru, blízko „oltáře“ v atmosféře svátosti a služby. Je evidentní, že tento nedostatek vztahů má co do činění s oblastí misie a evangelizace.

Rozdíl možností obyvatel dvou světů

Je téměř jisté, že problémy střední generace, té, která žila na západ od našich hranic, budou odlišné, než obyvatel žijících v postkomunistických zemích, nevýjimaje křesťany. Tento důraz  se jeví jako velmi důležitý v kontextu rozdílu mezi chápáním a praxí dvou světů – západního a východního. Autoři knihy „Kdo jsem“ citují:

    „Většina z nás vyrostla s myšlenkou, že se můžeme stát, čím chceme. Od raného věku se zdálo, že jsou nám otevřeny všechny možnosti, pokud se budeme dost snažit...“[3]

Je to pohled autorů, kteří prožívali svůj život ve svobodné společnosti. Tato společnost jim ve velké míře poskytovala prostor pro téměř neomezené možnosti se vzdělávat, hledat informace, studovat obor, po kterém toužili. Stát se ve velké míře tím, kým měli a chtěli být. Zároveň však ani tento svět nepochopil v plnosti, oč se jedná. I tyto možnosti bývaly někdy zneužity a špatně realizovány.

Minutí s cílem svého poslání

Je tomu skutečně tak, že většina z nás vyrůstala s myšlenkou, že se můžeme stát, čím chceme? Zásadní rozdíl spatřujeme právě v tomto  Naše generace, která vyrůstala v době totality, si nemohla nechat ani zdát, že se může stát čím chce. V totalitní společnosti již každé dítě vědělo, že nikdy nedosáhne toho, po čem touží.  Každý dospívající si uvědomuje, že jen za cenu ústupků a kompromisů s vládnoucí mocí, nebo loajalitou  se může pokusit naplnit, byť jen z části touhy svého srdce. Proto tato střední generace, vyrůstající v totalitě v našich zemích, byla nucena se spokojit s tím málem, co jí bylo vůbec poskytnuto. Musela se smířit s tím, že nebude nikdy studovat podle svých představ. Mnozí lidé museli rezignovat na své ambice a stáhli se do ústraní. Nevěřící do ulit svých rodin a křesťané do rodin a sborů. Mnozí volili cestu emigrace. Někteří se zaprodali režimu a ztratili kredit ve společnosti a důvěru mezi křesťany. S tímto zatížením žijí tito lidé dodnes a občas se tyto kauzy vracejí jako bumerang. Nesporně se tato ztráta důvěry odráží na vztazích v církvi. Jen někteří křesťané jsou ochotni odpustit a zapomenout selhání jejich bratrů a nějakým způsobem zmírnit napětí. Jiní o tom nehovoří, ale při sebemenší vztahové krizi vůči těmto lidem se ozývají vnitřní zranění. I tato stárnoucí generace, která byla  v komunistickém období v aktivním věku, si ponese tyto vzpomínky snad až do konce života.  Toto jsou jedny ze specifických problémů, které by jistě zasloužily hlubší analýzu.

  Mimo aktivní dění

Po politických změnách se mnozí nedokázali přizpůsobit novým možnostem a tempo růstu a náročnost doby je staví v mnoha oblastech mimo aktivní dění. Ale lidé směřující k důchodovému věku již nebudou schopni se realizovat a naplňovat své sny. Tak rodiče velmi často přenesou své touhy dětství na své dospívající děti nebo    i vnuky. V nich by se rádi realizovali. A musí nutně narážet. Tyto děti jsou již naprosto jiné než jejich rodiče. Mohou již stejně jako jejich vrstevníci hledat v jiných zemích, svoji vlastní cestu a využívat možností, které se před nimi otevírají. Jen ti pozvolna stárnoucí rodiče se projeví jako moudří, jež dovolí svým dětem jít vlastní životní cestou. Povzbudí je k tomu, aby byly sami sebou a naslouchali hlasu svého srdce. Jinak krize střední generace na sebe nedá dlouho čekat. Budou a často bývají velmi nešťastní, frustrovaní, s pocitem hořkostí a nenaplnění. Nepochopili tento měnící se svět ani svoji úlohu. Mohli bychom zde uvést příklad, který je součástí autorovy pastorační péče:

Příklad    

Rodiče, vychovali jedinou dceru. Žili jen pro ní. V minulosti nemohli realizovat své představy a touhy. Respektovali své rodiče a ctili je. Zároveň, byť jen částečně, přijímali jejich pohledy a přání. Pro svou milovanou dceru ve svém myšlení               a rozhovorech připravili určitý scénář. Ona však začala mít jiné plány pro svůj život. Postoje dcery považují za vzpouru a neposlušnost, za neúctu k rodičům. Jejich dosavadní život se najednou hroutí. Řítí se celý jejich svět. Nejsou ochotni přijmout jejího partnera  bez  podmínek. Nedokáží oběma naslouchat.  Je jisté, že tito lidé,         kteří jsou zároveň určitým vzorkem rodičů dorůstajících dětí, nejsou připraveni pro tuto situaci.  Nepostřehli, jak běží čas a mění se doba. Pokud nepochopí, že se změnila  jejich poslání a role, budou muset dál vyhledávat poradce. Zachraňovat svůj bortící se vztah. Jinak naprosto ztratí svoji milovanou dceru. A krize se ještě více prohloubí.

 Ničivá rozhodnutí

    A zde již můžeme souhlasit s autory:

 „Ve skutečnosti mohou být lidé se svým životem opravdu spokojeni pouze tehdy, když se snaží rozvinout to, co je v souladu s tím, čím přirozeně jsou. Lidé nejsou jen stvořeni podle úžasného a konkrétního plánu, ale tento plán v nich zůstává pevný po celý život.  Množství lidí, kteří udělali ničivé rozhodnutí o svém vzdělání nebo povolání, je alarmující. “[4]

     V těchto citátech je veliká moudrost. Je dobré je zachovat a připomínat příležitostně v tomto delším  znění. Naše společnost již toto z  části pochopila. Otevírá nové možnosti všem generacím. Mnohem méně právě té střední. Navzdory všem překážkám, tito lidé, jichž se to týká, jsou velmi vděční, že svoboda od útlaku zasáhla ještě i je. Někteří procestovali kus světa.  Zakusili na sobě, co to znamená žít ve svobodné zemi. K těmto různým omezením mají velikou výsadu. Dokáží srovnávat. Škoda, že ne dost objektivně ale jednostranně. Je to tím, že se nebyli schopni vymanit ze stereotypů života, chyběla jim síla k pochopení nezbytných změn.

     Přikláníme se k autorům, že „množství lidí, kteří udělali ničivé rozhodnutí, je alarmující.“ A musí mít nutně dopad na celé společenské klima. Pokud je tomu tak i na západě, což pro svobodu a demokracii nemuselo být, o to více je jich v naší posttotalitní společnosti. Je téměř jisté, že tito lidé musejí duševně strádat. Jsou nespokojeni, závistiví jiným, jímž se podařilo vymanit z průměru. Prožívají deprese, vyhoření, pocit zklamání a zboření svých ideálů. Nejsou spokojeni se svým životem. Nedosáhli cíl. V tomto kontextu je potřeba pozvednout svůj hlas a konat, co lze ještě vykonat.  

     Fenoménem této doby je úsilí lidí, kteří se nezalekli náročnosti života, zvýšit si své vzdělání. Mohlo by se říci, že si léčí své komplexy mládí. Mnozí z nich jsou však zralí a zkušení lidé, kteří nemají zapotřebí sobě ani jiným potvrzovat svoji hodnotu. Lze  říci, že tito novodobí stárnoucí studenti teprve nyní následují hlas svého srdce. Nechtějí se spokojit jen s průměrem ve svém zaměstnání a konstatováním, že takto již nenaplnění musí odcházet ze světa. Přece pochopili vymoženosti doby a využili příležitost, která  má pro ně, vzhledem k ubíhajícímu věku, cenu zlata.