Z VRCHOLU DOLŮ

JAK JSEM SE NENAKAZIL COVIDEM

Před několika týdny v  neděli večer před poslední povolenou bohoslužbou, jsem se vydal do Karviné. Mám takový divný zvyk, že bloumám po ulicích a náměstích. Setkávám se s lidmi, kteří postávají, posedávají a ve skupinkách se spolu baví. Zjistil jsem, že pozdě večer se tam nacházejí jiní lidé, než odpoledne. Tito večerní mají čas a hodně jim záleží na vztazích mezi rodinami i mezi sebou navzájem. Dokážou klábosit a zdá se, že se cítí docela dobře v takovém prostředí. Ti „odpoledňáci“ většinou spěchají z práce domů, nebo z nákupu, nemají čas se zastavit, natož s někým hovořit a řešit nějaké problémy.

Myslím na národy na cestách, které hledají své místo, svůj domov. My zpíváme "Kde domov můj?" Máme svůj domov i dům, oni svůj museli z mnoha důvodů opustit a nemají tušení, zda ho někdy naleznou.

Přemýšlel jsem, zda v této složité a jedinečné době existuje pro mně osobně nějaká inspirace, naděje, oproštěná od strachu, zlosti, a různých spikleneckých teorií. Našel jsem několik prvků, tedy si dovolím je s Vámi sdílet.

Existuje podobnost virové epidemie s něčím, co již známe z minulosti? Odpověď většinou zní, že nikoliv. Uvědomil jsem si, že jsem prožil své dětství a mládí, pár desítek let, v "pandemii totality". To byla opravdová nemoc a síla.

Za týden se nám otevřou kostely. Přemýšlíte o tom, co bude dál, s námi křesťany? Bude nám stačit nedělní bohoslužba, nebo se pokusíme přijmout nové období, jako další výzvu pro naší službu společnosti, kterou máme rádi?