Z VRCHOLU DOLŮ

Kazatelská služba v Horní Suché

1989–1999

Díky studiu na biblické škole a jiným příznivým okolnostem jsem byl v říjnu  roku 1989 povolán za kazatele Církve bratrské ve sboru v Horní Suché. Moje ordinace a instalace proběhla v srpnu  1989.

 I když je kazatelská služba  podle mých zkušeností náročná a zodpovědná, jsem rád, že v ní mohu stát a šířit nejkrásnější zvěst o tom, že nám bylo odpuštěno a že můžeme být smířeni s živým Bohem. Po mnoho let jsem se přesvědčoval o Boží dobrotě a lásce, a také dnes vím, že Bůh skutečně naplňuje  mnohé z našich tužeb. Vím také, že život s ním není vždy snadný. Je to život sebezapření, zkoušek a pokušení. Je to však život dobrodružství, které má hluboký smysl a cíl. 

      Dívám-li se dnes zpátky, jak mě Pán vedl, jsem nadšen, že jsem mohl začínat kazatelskou službu v nové rodící se politické situaci v roce 1989. Bůh otevřel úžasné možnosti pro naši zemi a službu v ní. 

 ZMĚNA MYŠLENÍ

 Moje kazatelská služba pokračovala v prostředí, ve kterém byl kladen silný důraz na oddělení od tohoto světa a posvěcený život. Posvěcení bylo chápáno jako nepřizpůsobování se tomuto světu ve všech oblastech. Mezi ně patřilo oblékání, kultura, sdělovací prostředky, ve velké míře sport. Později jsem si uvědomoval, že náš život je rozdělen na sféry svaté a méně svaté. Jinak jsme se chovali na svatých místech a trochu jinak na těch dalších. Jsem vděčný za to, že mi Pán Bůh ukazoval, co znamená skutečné posvěcení a život nerozdělen, ale spojen mocí Ducha. Také jsem mohl být součástí vyučujícího procesu o poslání církve v tomto světě.  Můžeme říci, že mnoho věcí v různých obdobích skutečně nebylo možno zabezpečovat. Ale možná některé důrazy přijaté církví byly důsledkem špatné interpretace Písma; v tom smyslu, že se máme izolovat od světa, abychom se neposkvrnili. Nechali jsme se vměstnat do kostelů a stáhli se ze společnosti. Ztratili jsme vztahy se světem, neměli jsme přátele, nerozuměli  jsme jazyku a nechápali  lidi kolem nás. A lidé nerozuměli nám. Měli jsme jen nepatrný vliv na dění kolem, nebo jsme neměli žádný. Zdůrazňování a rozvíjení  těchto faktorů jsem považoval za jednu z mých důležitých priorit služby a působení ve sboru v Horní Suché. Byla to mravenčí a možná nepatrná práce. Věřím však, že si Pán naši generaci používal k tomu, abychom byli mostem mezi církví a světem a zároveň mezi generacemi, mezi starou a novou postmoderní dobou. Díky Pánu Bohu, že se naše myšlení začínalo  měnit a že dnes mnozí křesťané chápou, co doopravdy znamená být solí a světlem tomuto světu.

    "Dietrich Bonhoeffer především zvedl prst proti laciné milosti. My se domníváme, že nám Bůh odpouští hříchy, ale k následování nás nezavazuje. Právě naopak. Dává nám svoji milost, ale skrze ni nás volá pod Kristovu královskou vládu. Přitom si nemůžeme dovolit žádný výlet mimo zemi. Křesťanství se toho často dopouštělo, ale Bonhoeffer ho volá z úniku myšlenky do bouřky dění. Náš pravý poměr k Bohu smí a má se vyjadřovat v těch činnostech, které obvykle označujeme jako světské."

     "Je nutné, aby dnešní křesťané porozuměli duchovní atmosféře své doby. Jak bychom   měli reagovat na tlaky kolem nás? Co vlastně znamená věřit v Krista dnes? Křesťané, kdyby se jen trochu starali, nebo měli jen trochu odvahy, znají odpověď, znají řešení současných problémů. Ale proč je nevysloví? Nebo proč lidem, kterým zní jazyk Bible stále cizeji a kterým je její způsob myšlení čím dál vzdálenější, říkají: "Mějte víru," aniž by skutečně odpověděli na mrazivé otázky vykřikované v utrpení. Ježíš skutečně zachraňuje. Jeho zachraňující milost nás vykupuje zde a nyní a odpovídá na problémy dneška."[1]