Z VRCHOLU DOLŮ

PRÁZDNINOVÉ PŘEMÝŠLENÍ O TĚCH, KTEŘÍ PŘICHÁZEJÍ

Do stále se rozšiřující směsice názorů, komentářů, kontraverzí  ohledně  uprchlíků, si dovolím zamíchat ještě i můj osobní postoj. Rád bych upozornil, že tento můj pohled vychází z mé křesťanské víry, ze studia Písma a osobních zkušeností asi dvou posledních let právě s lidmi, které nazýváme cizinci, imigranti, nebo utečenci.

1. „Křesťany tady chceme“

Pokud bych se nechal unést obyčejnou lidskou jízlivostí, napsal bych, že mám radost, že pod vlivem těchto globálních okolností, po mnoha létech v naší zemi, zaznívá vstřícný hlas na téma křesťanů. Jsem překvapen, jak do rozhovorů ve sdělovacích prostředcích jsou zváni stále častěji představitelé křesťanského světa a je jim nasloucháno. Zároveň se ozývají stále častěji hlasy, že: „Křesťany tady chceme, ne muslimy“. Pokud toto vyjádření je inspirováno  především strachem z jiného náboženského přesvědčení, nebo obavou z nebezpečí, které může ohrozit náš dosud pokojný a skvělý život, slogan „Křesťany tady chceme“, není důvodem k radosti.   

     Je zřejmé, že se nyní nejedná o změnu, kterou vyhlížíme, za níž se modlíme, že křesťanská víra osloví svoji podstatou naší společnost novým způsobem, že lidé zatouží po odpuštění, smíření a po vztahu s Kristem. Že křesťané se stanou opět žádanou „solí a světlem“ tomuto světu.

     Je možné, že doba, kterou prožíváme,  je velikou příležitostí pro církev. Pochopit potřeby současnosti, mít citlivé srdce a pozorně následovat toho, jehož jméno nosíme a k němuž se více, nebo méně hlásíme.

2.„Imigranty si vybereme“

Dovolím si vyjádřit své překvapení ze zaznívajících prohlášení církevních představitelů, že církve se budou podílet na spolupráci při výběru, určité segregaci imigrantů vhodných pro naší zemi a náš kulturní kontext. Snažím se pochopit pár logických a pragmatických argumentů, ale zdá se, že zcela přehlušují důvody biblické a milosti plné. (předseda ERC).  To zní již mnohem vlídněji a přijatelněji, i když stále počítá s výběrem těch vhodnějších.

     Regulativní imigrační politika má své opodstatnění, nicméně musí zůstat principiálně otevřená, doplněná úsilím o globální rozvoj. Určitě  patří do kompetence státu, nikoli církve.

      Uvědomil jsem si již mnohem dříve, že při hledání odpovědí na složité otázky spojené s tímto problémem, se téměř nikdy nevyskytuje úvaha, reflexe: „Co by v dané situaci udělal Ježíš Kristus?  Jakby on sám řešil krizi spojenou s přijímáním uprchlíků? Co na to Písmo?“ Ježíš by jistě neřešil imigrační politiku, ale naše postoje k lidem v nouzi, na cestách, bez střechy nad hlavou, ukřivděným, opuštěným. To ho docela zajímalo, to byla jeho parketa a zřejmě je i do dnešních dnů. Dokonce řekl docela explicitně: „Byl jsem na cestách a přijali jste mně. Co jste učinili mým bratrům, mně jste učinili“ (Mat. 25, 38).

     Nelze zde citovat množství biblických citátů. Můžeme to zúžit na konstatování, že Bůh již před staletími vyjádřil svoji lásku k sirotkům, vdovám a přistěhovalcům a nabádal svůj národ, aby přistěhovalce milovali, protože on je miluje a oni sami byli přistěhovalci v Egyptě (Deut. 10, 17). Samozřejmě SZ rozlišoval mezi těmi, kteří se dobrovolně integrovali, nebo se postavili vnitřně, nebo sílou proti Božímu lidu.      

     Náš Pán se choval velmi noblesně a velkoryse k lidem, kteří byli započítáni k těm jiným, majícím jinou víru, nepatřící k majoritní „svaté“ společnosti. Právě toto na Kristu fascinuje a dokazuje jeho chápání Otcova srdce, který miloval příchozí. Jakým způsobem miloval Ježíš?

     Pohrdané Samařany, kteří krátce před tím Krista nepustili do své vesnice,  později navštívil a pobýval u nich několik dnů. Vyučoval je o Božím království a proměňoval je svoji láskou. Velmi pěkně se o nich vyjadřoval ve svých podobenstvích. Rozhovor se Samařankou je jedním z největších skvostů evangelijní zvěsti.                    Řekl: „Přišel jsem zachránit tyto lidí, ne je odsoudit“. Jinými slovy za tyto přistěhovalce později zemřel na kříži (Luk. 9, 51 – 56).

     Ve svém kázání v synagóze v Nazaretu postavil jako příklad víry pohanské osobnosti, což ho ze strany „zbožných místních obyvatel“ málem stálo život (Luk. 4, 17 – 30).

     Největší teologické, kulturní  a sociální problémy řešil často s „čistými a svatými“, kteří si nechtěli pošpinit ruce těmi „nečistými“, kteří měli jinou víru, přišli odjinud, byli jiné rasy a kultury.

     Dovedete si představit Krista, který s tehdejšími vůdci národa stojí na hranici Izraele a vybírá si vhodné a přijatelné přistěhovalce proto, aby ochránil svůj národ od nebezpečí, radikalismu a falešné víry? Jak nehodné Spasitele a jak nevhodné pro jeho následovníky, kteří „nemají dělat rozdíly mezi lidmi“, jak to dobře pochopil již v začátcích křesťanské církve apoštol Jakub, sice v jiném kontextu, ale docela zřetelně. A napsal to i pro nás (Jak. 2, 1). Abychom se nesnižovali na úroveň těch, kteří počítají, vybírají, hodnotí, nepřijímají.

     Jinak si moc vážím slibů farností i jednotlivců, otevřít své prostory pro příchozí. Zdá se, že nebude snadné v této spontánnosti a částečné euforii, nepřekračovat kompetence  státu, organizací a církví. Je také zřejmé, že cizinců, utečenců je v naší zemi, zvláště ve velkých městech již léta velká spousta. Mnozí z nich očekávají vlídný pohled a úsměv, zájem, přijetí, vztah. Již nyní máme mnoho možností jak je přijímat a milovat.

3.Cizinci jako přátelé

Poslední dva roky mého života i služby ve sboru byly zaměřeny mimo jiné na uprchlíky. Máme tu výsadu žít a sloužit v blízkosti pobytového uprchlického střediska. Dva roky docela proměnily můj osobní život i postoje mých spolupracovníků.

     Jsme velmi požehnaní Pánem, skrze společné pěkné vztahy s mnoha cizinci. Ty nám přinášejí mnoho radosti a nadšení. Společně jíme, bavíme se, poznáváme vzájemně své kultury, snažíme se jim pomoci v drobných věcech, pozýváme  je do svých domovů. Ty, kteří projeví zájem, zveme a později zapojíme do našich církevních programů. Někteří zůstávají ve svém náboženství, nebo nemají žádnou víru. Mnozí z nich již nejsou cizinci, ale naší přátelé. Zůstanou nám velmi blízcí, i když se někteří již odstěhovali do jiných měst. Máme velikou radost, když se někteří z nich integrovali (mají dobrou práci a bydlení). Rozhodli jsme se jim projevovat lásku, nezávisle, zda uvěří, nebo nikoli, zda přijmou naši pomoc, nebo ji později odmítnou. Vážíme si profesionální služby organizací a snažíme se respektovat jejich kompetence a využívat naše vlastní možnosti.

     V této hektické době pro země EU, když se opravdu „valí“ řeka příchozích a lidé na ulicích našich měst se navzájem překřikují, „zda je chceme, nebo nechceme“. Tiše se usmíváme a těšíme na nové  tváře, které se objeví v naší blízkosti. Promýšlíme další  setkání, modlíme se. Chceme být tam, kde by zajisté byl i náš Pán. Občas prožíváme jistotu, že on  je s námi. Potěšuje nás, inspiruje a ochraňuje svojí přítomností a láskou.

     Při dlouhodobějších osobních kontaktech zjišťujeme, že vznikají následující potřeby, které lze shrnout jako: „Vstupovat do mezer“. Oslovit křesťanské podnikatele, zda by byli ochotní cíleně zaměstnat některé cizince. Je to riskantní, může být někdy ztrátové, ale může velmi posloužit  k oboustrannému požehnání. Prosit dobrovolníky odborně zdatné k doprovázení cizinců při hledání bytu, doprovodu do zdravotnických zařízení, vypsaní žádostí. Najít křesťanské právníky, zdravotníky, kteří by mohli být „prstem na tepu společnosti“ a mohli se pokusit podpořit cizince v klíčových záležitostech, v případě selhání klasické právní, nebo zdravotní služby. Občas slýcháváme, jak je důležité, aby se cizinci integrovali. Někteří z našich známých si našli dobrou práci a bydlení. Jsou příkladem pro jiné. Schvalovací proces - udělení mezinárodní ochrany se však neúměrně prodlužuje, žádosti jsou posupně zamítány. „Integrovaní cizinci“ prožívají nejistotu, obavy z budoucnosti, frustraci. Snažíme se je povzbuzovat, ale sami nechápeme a jsme zmateni.

4.Poslání církve

Závěrem bych rád uvedl několik skvělých doporučení, dle mého názoru, které jsou uvedeny v publikaci: Migrace a státní suverenita[1]. Jak se může církev zapojit do pomoci cizincům?

     Církev jako hlasatelka jednoty lidského pokolení. Je jasným odpůrcem jakékoli formy rasismu a nacionalismu. Staví se sama proti nenávisti vůči cizincům, kterou považuje za provinění vůči přikázání lásky k bližním. Hlásá a sama praktikuje pohostinnost, solidaritu a sdílení vůči nejchudším. Církve jsou znamením toho, že nacionalismus, rasismus a xenofobie jsou zcela neslučitelné s křesťanským poselstvím, taktéž s utvářením společnosti ve smyslu trvalého míru a pokojného soužití.

     Církev jako obhájce lidských práv a zastánce slabých. Je rovněž obhájcem cizinců, jimž se plných práv nedostává, zvlášť těch, kteří nejsou nikým zastupováni a nemohou nalézt zastání.  Církev by měla držet prst na tepu doby a zajímat se o situaci cizinců, včetně toho jakým zákonným předpisům jsou podřízeni a jak je s nimi zacházeno.

     Církev jako sociální činitel a kritický průvodce politického jednání a právních pramenů.  Našim úkolem je být kritickým doprovázejícím politického jednání a právních zdrojů. Měla by se zasazovat za politiku sledující hodnoty pohostinnosti, solidarity a sdílení i za pokojnou multikulturní společnost. Zřizovat zvláštní národní komise pro migraci, případně ustanovit zodpovědnou osobu pověřenou péči o migranty.  Koordinovat pastoraci migrantů.

     Církev jako místo integrace. Má být místem integrace již ze své podstaty. Skrze Krista jsou překonávány všechny hranice a rozdělení. Utvářet živé komunity, kooperující mezi sebou i se společností, aby přicházející lidé mohli pocítit christocentrickou univerzalitu a zároveň zakusit partikulární specifika určité komunity. Církve mohou napomáhat začlenění imigrantů do společnosti a stát se výsadním místem integrace. Schopnost přijetí a integrace vypovídá nejen o životaschopnosti konkrétního společenství, nýbrž i o věrnosti vlastní identitě.

     Církev jako místo pomoci. Nesmírně důležitý je diakonický rozměr  křesťanských církví, který byl zřetelný od samého začátku existence, kde spadala rovněž péče o lidí na cestách.  Pomoc má mnoho podob: pastorační péče, poradenství, kontakt na odbornou sociální a právní pomoc. Stávat se skutečnými přístavy pomoci a přijetí a naplňovat své povolání být živým znamením Kristovy lásky chudým.

„Přijetí cizince a pomoc lidem na cestách se pro křesťany stávají jedním z úkolů, k nimž jsou povoláni. Lze je chápat jako důležitou součást křesťanského étosu, jako jeden ze znaků autentického křesťanského života a jeden z projevů služby lásky jak ve formě individuální pomoci, tak prostřednictvím pomoci organizované ze strany církevních obcí. Tento úkol a jeho naplnění souvisejí jak s vlastní identitou křesťanů, tak s vírou, s osobním vztahem k Bohu a s chápáním Boha.

     Francis W. Nichols tuto skutečnost popisuje slovy: „Cizinec nás totiž vyzývá ke změně, k novému promýšlení naší vlastní identity a k novému uspořádání našich pečlivě schraňovaných priorit. […] Ačkoli může být přijímání cizinců často zkušenost obtížná a někdy snad i bolestná, nakonec v cizinci můžeme spatřit, tak jako Jákob při zápase u potoku Jabok, Boha tváří v tvář – a on nám požehná.“[2]