Z VRCHOLU DOLŮ

 DUCHOVNÍ OBRÁCENÍ

 Moje osobní zkušenost není nijak uchvacující ani dramatická. Je to příběh života obyčejného chlapce, který vyrůstal v křesťanské rodině a každou neděli slyšel zvěst o Ježíši Kristu v nedělní besídce a ve sboru, kde posluchači byli zváni k rozhodnutí a odevzdání svého života Pánu Bohu. Vzpomínám si, jak jsem si často se zájmem čítával Bibli a v skrytu duše toužil po něčem tajemném a hlubokém. Oblíbil jsem si jednu dětskou modlitbičku, kterou jsem denně odříkával, možná formálně: „Pane Ježíši, dej mi čisté srdce a veď mě do svého království.“ Aniž bych tehdy tušil, co to bude znamenat,  Bůh později tato slova vyslyšel. Současně jsem ve své duši postupně začínal toužit po jiných hodnotách. Pošilhával jsem po věcech, které vnášely chaos a nepokoj do mého svědomí. V té době také ve mně sílila touha něco dokázat, být vůdcem skupiny, zkusit to, co mi doma nebylo dopřáno. Pokud jsem mohl za někoho trpět, být doceněn, uznán, působilo mi to velké potěšení a satisfakci. Přitom jsem se jevil jako nesmělý, stydlivý a poslušný chlapec. Většinou jsem sbíral jen pochvaly a uznání. Až později jsem si uvědomoval, že jsem se skutečně tak jevil jen navenek a navozoval tak zdání  před jinými lidmi. Zároveň jsem se cítil být ochuzen o zkušenosti, které se zdály být hříchem, a o kterých moji přátelé s nadšením vyprávěli. Přitom jsem věděl, že se rodiče za mě velmi modlí. Toto napětí trvalo jen do mých čtrnácti let.

     Jednou večer (30. 11. 1969) po konfliktu s rodiči se ve mně něco začalo lámat. Toho dne jsem také v TWR zaslechl naléhavou výzvu odevzdání života Ježíši Kristu. Večer jsem nemohl usnout. Prosil jsem maminku, aby se šla se mnou modlit. Vyplakal jsem v modlitbě svůj žal a tlak duše a prosil Pána i své rodiče za odpuštění. Vím, že tehdy večer Bůh naplnil tuto dětskou modlitbu, a já jsem velmi jasně prožíval, že je mi odpuštěno, a místo dřívějšího chaosu někde uvnitř mé bytosti zavládl pokoj a jistota bezpečí a smíření. To, co mě tížilo, moje špatnosti, pokrytectví a sebeláska, bylo odňato. Cítil jsem se volný a šťastný. Věděl jsem, že to  je to nové narození, o kterém jsem tak často slýchával. Tehdy jsem otevřel Písmo a narazil na tento text: „Pohleďte, že jsem to já, neboť Duch nemá tělo, ani kosti jako já. Dotýkejte se mě...“

Své nové narození považuji za vstup na vrchol. Za prožitek, který má své důsledky po celý můj život. Stal jsem se křesťanem, a zůstal jsem Kristovým následovníkem dodnes.

Tato zkušenost s Ježíšem byla mocná a osvobozující. I když jsem později padal a nebyl vždy věrný, nevzpomínám si, že bych někdy pochyboval o tom, že patřím Ježíši Kristu.  Od té doby jsem se setkával s různými problémy a zkouškami, ale vždy jsem zakoušel tuto úžasnou jistotu, že patřím Pánu Bohu. V následujícím roce jsem přijal v Hrádku křest ponořením, a krátce nato jsem byl přijat za  člena sboru CB v Horní Suché.

Toto byl radikální zlom v mém životě. Od té doby jsem se začal orientovat na věci, které posilovaly a rozvíjely moji víru. Studium Písma a společenství křesťanů mi pomáhaly stále víc poznávat  Pána Ježíše. Také jsem  se velmi radoval z jakékoli možnosti sloužit svému Pánu  a lidem. Několikrát jsem byl postaven do situace, ve které bylo potřeba vyznat víru v Ježíše Krista. V době totality ve škole a na vojně mě to vždy něco stálo, ale současně to bylo spojeno s velkou radostí. Kupodivu mnozí lidé se nesmáli, ale chtěli slyšet víc o této víře. Bylo to pro mě povzbuzením a působilo to vděčnost v mém srdci za Boží věrnost a odvahu, kterou mě naplňoval. Ve sboru, ve kterém jsem žil, mi byla nabízena možnost služby, napřed mezi mladou generací, pak ve vedení sboru. Stále víc se ve mně probouzela touha po plné službě. Po létech přípravy a vyučování Pán Bůh naplňoval zvláštním způsobem touhy mého nitra. Byl jsem povolán za kazatele sboru.